Nová právní úprava řešení havárií a zpřísnění sankcí na úseku havárií, nedovoleného vypouštění odpadních vod s obsahem nebezpečných závadných látek a nakládáním se (zejména nebezpečnými) závadnými látkami. Dosavadní praxe zejména ukazuje, že vodoprávní úřady nejsou k řízení likvidačních prací při haváriích dostatečně vybaveny, a to zejména personálně, odborně a materiálně. Vodní zákon ani zákon o IZS navíc nestanovují přesný postup řešení významných havárií.
Právní úprava havárií na úseku vod je obsažena především v zákoně č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Některé aspekty dále upravuje zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o IZS“), ve znění pozdějších předpisů a částečně také zákon č. 224/2015 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (zákon o prevenci závažných havárií), ve znění pozdějších předpisů. Došlo-li následkem havárie k ekologické újmě nebo k bezprostřední hrozbě jejího vzniku, postupuje se při ukládání preventivních a nápravných opatření podle zákona č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, který je ve vztahu ke složkovým předpisům speciální právní úpravou.
Návrh nově zavádí dosud chybějící povinnost provádění kontinuálního monitoringu pro vybrané znečišťovatele, a to v souvislosti s jimi produkovanými a následně vypouštěnými odpadními vodami, tj. odpadními vodami s obsahem zvláště nebezpečných závadných látek, prioritních nebezpečných látek nebo vybraných nebezpečných závadných látek podle přílohy č. 1 vodního zákona, a to části II bodů 1 (sloučeniny vyjmenovaných metaloidů a kovů) a 9 (kyanidy), do vod povrchových. Kontinuální monitoring se jeví jako nezbytný směr dalšího pokroku ve sledování stavu vod a identifikace potenciálních havárií. Povinnost provádění kontinuálního monitoringu se bude týkat znečišťovatelů, kteří mají povolené vypouštění odpadních vod s výše uvedeným okruhem problematických látek a podle odborného odhadu se tato povinnost bude vztahovat na 70 – 140 znečišťovatelů v ČR.
Podle stávající legislativy se na řešení havárií podílí různou měrou tyto subjekty:
- vodoprávní úřady
- Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“)
- složky integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“)
- správci povodí
- Ministerstvo vnitra, hejtman, starosta obce s rozšířenou působností
- Ministerstvo zdravotnictví
Podle § 41 odst. 3 vodního zákona náleží řízení prací při zneškodňování havárie vodoprávnímu úřadu. Tím je obecní úřad obce s rozšířenou působností, popř. krajský úřad při tzv. mimořádné situaci, kdy havárie přesáhne území správního obvodu obce s rozšířenou působností nebo možnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností [§ 107 odst. 1 písm. d) vodního zákona].
Předkládaný návrh zákona reaguje na dosavadní zkušenosti z praxe ve vztahu k řešení havárií, které ukazují, že stávající právní úprava kompetencí jednotlivých subjektů podílejících se na řešení havárií je nedostatečná a v případě havárií přesahujících území několika krajů rovněž nejasná. Nedostatečné určení kompetencí se rovněž projevilo v případě havárie na řece Bečvě, k níž došlo v září 2020 a při níž bylo zasaženo rozsáhlou část vodního toku Bečva a současně území několika obcí s rozšířenou působností jakož i území dvou krajů (Zlínského a Olomouckého kraje).
Platná právní úprava kompetencí jednotlivých orgánů (obsažená zejména v § 41 vodního zákona) podílejících se na likvidaci havárií, jakož i na šetření jejich příčin a následků je pro praxi nevyhovující a nejasná.
Co se týče kompetence jednotlivých orgánů a institucí podílejících se na řešení havárií, úpravy příslušných ustanovení vodního zákona byly podrobně projednány a připraveny v součinnosti s dotčenými resorty (Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zemědělství).
Za účelem realizace nápravných opatření nezbytných k odstranění závadného stavu způsobeného havárií zřizují kraje v rámci svého rozpočtu zvláštní účet (ročně doplňovaný do výše 10 000 000 Kč) – z něho jsou nápravná opatření financována v případě, že není znám původce havárie, a hrozí-li přitom závažné ohrožení nebo znečištění povrchových nebo podzemních vod. Dosavadní zkušenosti s aplikací tohoto ustanovení v praxi ukázaly na potřebu přesněji definovat způsob poskytování peněžních prostředků ze zvláštního účtu kraje a tím usnadnit jejich čerpání ze strany vodoprávních úřadů, které o ně žádají.
Jako nedostatečná a málo efektivní se dále jeví stávající právní úprava sankcí na úseku havárií, nedovoleného vypouštění odpadních vod s obsahem nebezpečných závadných látek a nakládáním se (zejména nebezpečnými) závadnými látkami v rozporu s § 39 vodního zákona kdy maximální výše pokut za vybrané přestupky neplní dostatečně svou preventivní funkci. Aby pokuta za přestupek naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133). V případě úpravy sankcí došlo k výraznějšímu navýšení sankcí týkajících se právnických osob a podnikajících fyzických osob, kde je pravděpodobnost vzniku závažného přestupku daleko vyšší, než v případě fyzických osob.
Návrh dále nově zavádí evidenci a digitalizaci všech výpustí. Vznikne tak nový registr (Registru výpustí odpadních vod, dále také „Registr“), který postupně zahrne všechny výpusti odpadních vod ze zdrojů znečištění do vod povrchových – jak ty, ke kterým je vydáno povolení k nakládání s vodami, tak i ty, ke kterým toto povolení, z rozličných důvodů, vydáno není. Řada výpustí totiž vznikla před mnoha lety a odvodňuje neznámé území. Tyto výpusti nezdokumentovaných kanalizačních systémů tak představují značné riziko z pohledu potenciálního havarijního znečištění vodních toků. Samotné informace o těchto kanalizacích tak představují pomyslnou špičku ledovce celého problému a systémově je třeba dořešit sběr dat o těchto kanalizacích, způsob jejich správy a zpřístupnění jednotlivým organizacím, které je potřebují pro svoji činnost.
